Podél toku Hadí řeky k úpatí pohoří Bitterroot

Idaho má tu smůlu, že si jej lidé spojují převážně s bramborami. Spojení  „Světově proslulé brambory - World Famous Potatoes“ je dokonce mottem idažské státní poznávací značky. Být americkou jedničkou v pěstování brambor je možná primát imponující zemědělci, ale z ryze cestovatelského hlediska neznamená nic. Turisté tedy do Idaha moc nejezdí. Když ano, pak většinou jen proto, aby jej měli co nejrychleji za sebou. Přitom je ale země dravých řek a hustých lesů, lávových polí a vysokých hor s výtečnými podmínkami pro lyžování úplně jiná, než o ní lidé prvoplánovitě soudí. Z praktického hlediska navážeme částečně na předcházející trasu a vydáme se z národního parku Grand Teton ve Wyomingu napříč Idahem na sever k úpatí pohoří Bitterroot, kde objevitelé Lewis a Clark poprvé překročili bariéru Skalistých hor.

Hadí řeka - Sneak River bude zpočátku naším průvodcem podél silnice č. 26. Za městečkem Alpine odbočíme na sever k přehradní nádrži a rekreační oblasti Palisades Reservoir usazené do tiché přírody pohoří Snake River a Caribou Range. Odtud pozvolna sestoupíme do Idaho Falls. jednoho ze tří větších měst státu (ještě Boise a Pocatello). Planiny Snake River Plains připomenou, že jsme překročili Skalisté hory. Centru města motelů, obchodů a benzínových pump dominuje vysoký mormonský chrám Mormon Temple postavený roku 1945. Před ním nalezneme na Hadí řece vodopády, jimž město vděčí za jméno. Sice jsou nízké, ale příjemně ozvláštňují pásy zeleně na obou březích řeky.

Po silnici č. 20 budeme nyní pokračovat polopouštěmi jihovýchodního Idaha k západu. V této odlehlé oblasti bez nejmenších známek civilizace stojí gigantický komplex jaderných laboratoří Idaho National Engineering Laboratory s více než padesáti nukleárními reaktory všech kategorií. Na ploše čtrnácti set hektarů zde před pěti dekádami začaly a nadále pokračují experimenty s atomovou energií. Přibližně devět kilometrů západně od křižovatky se silnicí č. 26 spatříme po levé ruce první atomovou elektrárnu EBR-I  (denně: květen až září, 9-17 hod, vstupné: zdarma) v historii lidstva. Při svém spuštění v roce 1951 rozsvítila čtyři žárovky. To možná není mnoho. Jenže hlavní bylo dokázat, že to vůbec jde. Před budovou stojí dva mohutné hybridy leteckého motoru a atomového reaktoru. Jsou pozůstatkem neúspěšného experimentu. S jejich pomocí chtěla armáda postavit letadla, která by operovala ve vzdušném prostoru celé měsíce, aniž by musela přistát kvůli doplnění paliva. Stroje měly ovládnout vzduch stejně jako atomové ponorky oceány. Byly však příliš těžké a nelétaly.

Na obzor se krátce po návštěvě elektrárny vyhoupne silueta pohoří Lost River Range, neklamný příznak přicházejících změn krajinného rázu. Na mapě sotva viditelné městečko Arco poznáme podle vysoké skály s bílými nápisy a čísly. Ta označují rok, kdy jednotlivé třídy místní střední školy ukončily studium. Ospalé uličky s neony motelů odrážejí klidný rytmus života místních obyvatel. Ale i tato bohem zapomenutá vesnička má svůj pyšný primát. Od roku 1955 se totiž v městské energetické síti prohání elektřina z jaderné elektrárny. Arco tím povýšilo na první atomové městečko na světě. Arco se svými několika motely poslouží jako základna k průzkumu vulkanické rezervace Craters of the Moon.

Národní monument Craters of the Moon

Sopečná pole rezervace Craters of the Moon pokryjí obzor nějakých dvacet kilometrů západně od Arca. Při prvním pohledu na strohou krajinu černočerné strusky otevřeme ústa a zakroutíme nevěřícně hlavou. Napadne nás otázka, kterýpak pekelník tohle způsobil. K výronům žhavého magmatu došlo jazykem geologů teprve nedávno – před zhruba patnácti  tisíci lety. Láva vyhřezla širokými póry v zemské kůře, což je i důvod, proč zde nespatříme žádný vulkán. Parkem vede dvanáctikilometrový asfaltový okruh s mnoha zastávkami a naučnými chodníčky. Asi nejhezčím místem je Pekelný kužel - Inferno Cone, kopeček jemného vulkanického popílku. V Ďáblově sadu – Devils Orchard nalezneme mezi rozšklebenými bloky kamene vegetaci schopnou přežít v podmínkách, kdy i sebevětší spad vody skončí v bezedných pórech lávové suti. Patnáctimetrové krátery Snow Cone a Spatter Cone hovoří o sopečné činnosti, která utichla teprve před dvěma tisíciletími. V obou jsou zbytky krystalického sněhu – a to i v srpnu při 40 stupních ve stínu. Nejlépe když do parku přijedeme pozdě odpoledne. Můžeme totiž přespat v místním kempu, provést průzkum rezervace a ještě stihnout úžasný západ slunce. (Visitor Center – denně: 8-16:30 hod., vstupné: $8/vůz, kemp: Lava Flow Camp, cena: $10/stan)

Sun Valley: ráj alpského lyžování

Drama „měsíční krajiny“ rychle opadne a kraj opanují úrodná údolí s pohádkovými farmami. Na polích uvidíme zavlažovací zařízení kilometrových délek. Kovová monstra se posouvají na velkých kolech a chrlí proti slunci tisíce hektolitrů vody. Když tenhle kout země spatřili první osadníci, byli ohromeni nekonečně širokými pásy trávy, které poskytovaly nevyčerpatelný potenciál pro chov skotu a později pěstování brambor. V maličkém Carey zatočíme na silnici č. 20 a po 30 km uhneme k malebné horské obci Ketchum s vyhlášeným střediskem zimních sportů Sun Valley (listopad až květen, denní permanentka: cca $50/dospělí). Založil jej už v roce 1936 železniční magnát Averell Harriman. V Americe dosud neznámé alpské lyžování mělo zajistit železnici potřebné pasažéry, kteří se ukázali být klíčem k rentabilitě vlakové přepravy. Harriman angažoval světového šampiona Rakušana Counta Schaffgotsche, aby vyhlédl vhodné místo. Hřbety pohoří Pioneer Mountains a Sawtooth Range, kde Sun Valley leží, nakonec obstály před kolorádským Aspenem s příliš strmými svahy. Příjmy střediska předčily očekávání. Špičkové hotely v pusté přírodě nalákaly bohaté prominenty toužící po netradiční zábavě. Ke stálým hostům patřily hollywoodské hvězdy Clark Gable či Gary Cooper. Krátce po otevření přijel i Ernest Hemingway a dokončil zde slavnou knihu „Komu zvoní hrana“. Nemocný a životem unavený spisovatel zakoupil v roce 1959 v Sun Valley dům. V hlubokých depresích si zde o dva roky později prostřelil brokovnicí hlavu. Ketchum s dřevěnými uličkami ve stylu starého dobrého západu a mnoha bary je centrem nočního života resortu. Také zde najdeme nejvíce hotelových pokojů, jejichž ceny tradičně nejvyšší v létě a v zimě. Nezanedbatelné částky proto ušetříme v mnohem levnějších motelech městečka Heiley 20 kilometrů jižně od Ketchumu.

Do Boise se vydáme severním obloukem po silnici č. 75 a 21. Trasa se nazývá Sawtooth Drive, neboť růžové masivy žuly poblíž zlatokopeckého městečka Stanley vypadají jako zuby pily. Zlato už v horách není. Zato ale hejna pstruhů v křišťálové vodě Lososí řeky – Salmon River. Každý podzim táhly k nádhernému jezeru Redfish Lake i tisíce lososů. To je však minulost. Přehrady na řece Kolumbii jim zkřížily cestu k Tichému oceánu a tito neúnavní plavci hynou většinou na lopatkách turbín.

Boise

Hlavní město Idaha Boise (čti Bojzí) vyrostlo z nevelké osady, která od roku 1862 sloužila coby dočasný tábor pionýrů táhnoucích k Pacifiku po Oregonské stezce. Se 160 tisíci obyvatel je sice největším městem Idaha, ale ani relativní velikost nevyváží jeho provinční charakter. Ten poněkud zachraňují elegantní zděné budovy historické a velmi živé čtvrtě Old Boise Historic District s kavárnami a nejrůznějšími restauracemi. Budova státního Kapitolu (zdarma) na rohu ulice Jefferson a Capitol také stojí za shlédnutí. Vedle architektonicky vyvedené auly a kopule, objevíme v parlamentu jeden ze státních symbolů - Star Garnet, vzácný druh granátu, kterého si sběratelé cení kvůli čtyř či pěticípé hvězdě v jeho struktuře. Mimo Idaho se drahokam nalézá už jen v Indočíně. Poblíž najdeme muzeum Basque Museum & Cultural Center (611 Grove Street, denně: 10-16, ned 11-15 hod, cena: $3) s poutavou historií baskických pastevců, kteří do Idaha odešli kvůli jeho podobnosti s hornatým terénem severního Španělska. Další zajímavou zastávkou je Idaho Historical Museum. Expozice vypráví o čínských hornících, které ještě léta po občanské válce nutily rasové zákony platit čtyři dolary měsíčně jen proto, aby směli zůstat v Idahu. (610 Julia Davis Dr, denně: 9-17, ned 1-17 hod, cena: zdarma)

Podél řeky Little Salmon River

Strmý břeh řeky Little Salmon River, proti jejímuž proudu se nyní vydáme k severu po silnici č. 55 a 95, bývá v létě obležen nezvykle vysokým počtem výletníků. To proto, že horská říčka s velikými kameny přitahuje vyznavače raftingu a jízdy na kajaku. Srdcem vodních sportů je vesnička Rigging sevřená svahy příkré rokle na polovičce cesty mezi osadami White Bird a New Meadows. Řada soukromých společností zde pronajímá plavidla a rovněž zkušené instruktory, kteří vyvezou do bouřlivých peřejí i úplné začátečníky. Přibližně dva kilometry jižně od Riggingu vede do vysokého svahu odbočka Squaw Creek Road a s ní namáhavé třicetikilometrové stoupání po prašné cestě - s trochou opatrnosti můžeme jet i osobním vozem. Na konci stráně nalezneme jedinečnou vyhlídku Devils Gate Lookout (2569 m) s nezměrnou hlubinou Pekelného kaňonu – Hells Canyon. S průměrnou hloubkou 1656 metrů je hlubší než Velký kaňon v Arizoně. Mnohem lépe se ke kaňonu přiblížíme z oregonské strany nebo na lodi z Lewistonu po Hadí řece, která jím protéká. (Nahoře je také kemp Windy Saddle Camp, dole v Riggingu je jich spousta – např. Prospector's Gold, River Village RV Park, Riverfront Gardens & RV Park, cena: $15-25)

V zemi Nezperků

Za osadou White Bird zastavíme zhruba v polovině prudkého kopce u informační tabule White Bird Battlefield. V létě 1877 v holých kopcích pod vyhlídkou překvapila nevelká jednotka indiánského kmene Nezperků - Nez Percé trestnou výpravu americké armády, zabila 36 vojáků a zbytek přinutila k zběsilému útěku. Sami neztratili jediného bojovníka. Indiáni projednou zvítězili, ale trvalé přesile čelit nemohli. Americké vládě vadilo, že Nezperkové odmítli vnucenou dohodu z roku 1863, která zmenšila jejich území o tři čtvrtiny. S dvěma tisíci vojáky v patách započal pod vedením náčelníka Josepha legendární ústup Retreat of the Nez Percé. Přes dvě stovky válečníků a dvojnásobek žen a dětí urazili během čtyř měsíců 2720 kilometrů. Kličkovali územím Idaha, Wyomingu, překročili hranice Yellowstonu a přešli napříč Montanou, kde se u kanadské hranice zastavili. „Slyšte mě náčelníci, jsem unaven. Mé srdce je zoufalé a smutné. Od nynějška už nebudu nikdy bojovat,“ prohlásil Joseph a vzdal se. Vyčerpávající honička skončila. Ale i kavaleristé měli plné zuby gerilové války, lstivých přepadů, bleskových manévrů, kterými je Indiáni vyučovali po celou dobu útěku. Namísto rezervace v Idahu putovali Nezperkové do Oklahomy. To byl konec dalšího velkého kmene, který kapituloval před bělochy. Zpět do Idaha se vrátili až v polovině 20. století. Ironií osudu to byli právě Nezperkové, kteří se před sedmdesáti lety (1805) ujali zubožených cestovatelů Lewise a Clarka při jejich expedici k Tichému oceánu. Vážně však zvažovali, že objevitele zabijí.

Rezervace Nezperků, která je současně státem chráněným územím Nez Percé National Historic Park, se rozkládá mezi městy Grangeville a Lewistone – tedy po obou stranách silnice č. 95. S podrobnou historií kmene se seznámíme v návštěvnickém středisku v severozápadním rohu rezervace na břehu řeky Clearwater. (www.nps.gov/nepe, Visitor Center – denně: 8-17:30, zima 8-16:30 hod, cena: zdarma, kemp: Winchester Lake State Park, 13 km západně od Craigmontu, cena: $12-15/stan)

Expedice Lewise a Clarka (1803-1806)

Pohoří Bitterroot, východně od rezervace Nezperků, je neodmyslitelně spjato s expedicí kapitána Meriwethera Lewise a Williama Clarka. Jako první běloši zde s pomocí Indiánů překročili Skalisté hory a dosáhli západního pobřeží. Výprava vznikla v hlavě prezidenta Thomase Jeffersona, který chtěl zabezpečit západní území pro mladou Ameriku, nalézt schůdnou cestu přes štíty hor a propojit vnitrozemskou stezkou trhy Atlantiku a Tichého oceánu. První část plánu počítala s nákupem francouzského přístavu New Orleans. Napoleon, který potřeboval peníze na války v Evropě, však prodal celé území Louisiany za 11 milionů dolarů (Louisiana Purchase) - tedy jen o málo více, než Američané připravili na nákup samotného přístavu. Obrovská Louisiana se v té době táhla od ústí řeky Mississippi až po dnešní Montanu. Nákup umožnil klíčovou plavbu proti toku řeky Missouri. Nesmírně dobrodružná cesta trvala tři roky. Přinesla cenné poznatky o neznámých územích, mapy a demografický přehled domorodé populace. V tom hlavním však ztroskotala. Schůdnou - a ještě lépe - splavnou cestu k západnímu pobřeží expedice neobjevila. Tento zásadní průlom se podařil až Robertu Stuartovi o čtyři roky později, když nalezl pohodlný Jižní průsmyk – South Pass ve Wyomingu.

Cesta nejsevernějším výběžkem Idaha se vyplatí jen v případě, že budeme pokračovat do Montany do národního parku Glacier. Naopak k západu se vydáme přes úrodná údolí Yakimy a Richlandu do Seattlu či severem přes Spokane do národního parku North Cascades ve státu Washington.