Nejopuštěnější asfaltkou Ameriky do Rena a za klenotem v moři pelyňku
V rozhovoru pro časopis Life si v roce 1986 pustil mluvčí Americké automobilové asociace (AAA) pusu na špacír. Ve výčtu doporučení šoférům mířícím do Nevady pohovořil rovněž o nevlídných končinách podél silnice č. 50 – Highway 50, která protíná stát skrz naskrz. "Není tam vůbec nic. Tuhle cestu my prostě nedoporučujeme. Pokud se tam nějaký šílenec vydá, musí počítat s nejhorším a být dokonale obeznámen s přežitím v divočině,“ naháněl strach. Reportér Lifu přemýšlel, o čem článek vlastně bude a pak jej napadlo, že o nejopuštěnější silnici Ameriky – The Loneliest Highway in USA. Chytlavý název pronikl bleskově do všech průvodců a díky pohotovým zákonodárcům i do oficiálních automap. Mnoho šoférů se ku vlastní škodě padesátce dodnes vyhýbá. My se po ní vydáme z východu na západ. Téměř tři sta mil dvouproudové vozovky tvoří jednak přirozenou spojnici mezi Salt Lake City, Renem a Kalifornií, a jednak si na ní užijeme mnohem více než při nudné jízdě po dálnici I-80.
Kam se vydat ve státě Nevada
Začneme ale nejprve na severovýchodě městečkem West Wendover, které je typickým produktem nevadského hazardního průmyslu. Cinkající kasina těží ze strategické polohy na mezistátní silnici I-80 a na hranici s poněkud konzervativním Utahem. Ze Salt Lake City je to sem pouhé dvě hodiny jízdy přes solné pláně a není proto divu, že jsou herny stále plné. Nemusíme být zrovna vášnivými hráči, abychom tady také zastavili. West Wendover je totiž i oázou laciného jídla a motelů, kde seženeme pokoj už za 22 dolarů. Zde uhneme na silnici č. 93 na jih do Ely k horskému pohoří Egan Range. Tohle správní středisko okresu White Pine County disponuje překvapivým počtem šesti set hotelových pokojů, bary, kasiny, historickou úzkokolejkou s parní lokomotivou a několika dobrými restauracemi. Dříve Ely záviselo na příjmech z návštěv historických měděných dolů. Později se osa byznysu přesunula na zachytávání turistů, kteří do kraje míří kvůli Highway 50 nebo jedinému nevadskému národnímu parku Great Basin. (kemp: KOA Ely – pět km jižně od Ely na hwy č. 6, tel: 800-562-3413, cena: $17/stan)
Národní park Great Basin
Tahle unikátní rezervace leží jen sto kilometrů jízdy na západ od Ely na silnici Highway 50 a neměla by v žádném případě uniknout naší pozornosti. Vesnička Baker s párem otlučených domů a přízračným motýlkem umožní poslední nákup a načerpání benzinu. Z náhorní plošiny s průměrnou výškou 1600 metrů, kde Baker stojí, je už dobře vidět hradba skal a oáza zeleně. Pozdní příjezd se nemusí vyplatit. Lidé často vsadí na úsudek, že takto izolovaný park zeje prázdnotou. Místo toho se spálí, neboť tři velké záchytné kempy ve směru k nejvyšší hoře Wheeler Peak (3982 m) bývají plné. Nic není ztraceno. Kemp v Baker Creek, k němuž vede prašná a kamenitá cesta od návštěvnického střediska Lehman Caves, může vytrhnout trn z paty. Tady si vychutnáme atmosféru syrové krajiny s nízkými keři a ojedinělými stromy, kde se slévají tři horské bystřiny a kde posezení u tetelivého ohně vyžene z hlavy starosti běžného života. Z Baker Creek vybíhají pěší stezky k jezerům Baker, Johnson a Dead Lake a také k Hadímu potoku – Snake Creek.
Vegetačně nejzajímavější částí rezervace je bezesporu strmá cesta k úpatí Wheeler Peak. Na devatenácti kilometrech poskočí silnice o kilometr výše. Zakrslé keříky a pelyněk zničehonic vystřídají Englemannovy borovice, Douglasovy jedle a horské mahagonovníky. O něco výše přijdou alpínské louky a subalpínský les s nízkými, pružnými a nesmírně houževnatými dřevinami. Tvrdé zimní podmínky a prudký vítr kladou na každou rostlinu vysoké nároky, přičemž nevysoký profil stromu je podmínkou přežití. Výhled do údolí umocňuje kontrast rozpálené pouště a divočiny hor, kde i v létě tancují teploty mezi nulou a patnácti stupni. Wheeler Peak není ojedinělým vrcholem Hadího pohoří - Snake Range. Přes tři kilometry zde má ještě dalších 19 hor. Jen Wheeler Peak si však až do pozdního léta podrží ledovcové jazyky věčného sněhu, který na oplátku živí horská oka Stella a Teresa Lake. Kombinace nízkých teplot a vysoké nadmořské výšky vykouzlily nejvzácnější klenot parku - ježaté seskupení borovic Bristlecone Pine Grove (7 km, 2 hod), které botanici povýšili na nejstarší žijící organismy planety. Vysoký obsah organických pryskyřic zpomaluje proces stárnutí a uvádí chemii dřeva do stavu podobného hibernaci. Některé z borovic žijí už tři tisíce let a jedna dokonce pět tisíc. I mrtvé stromy houževnatě odolávají procesu tlení. Vědci zde dokonce nalezli kus dřeva starý devět tisíc let. Okolí Wheeler Peak je přístupné pouze za dne. Když si člověk přivstane, zvládne i výstup k vrcholu nebo stejně náročnou túru pod ledovec k místu Rock glacier and moraine. (www.nps.gov/grba, Visitor Center – denně: 8-17, zima 8:30-16:30 hod, vstupné: $10/stan, park pass lze uplatnit, kempy: celkem čtyři v ceně: $6-25/stan)
Z parku se vrátíme zpět do Ely a vydáme se konečně po padesátce na západ. Eureka, která přijde po 120 kilometrech, je čisté a prosperující město, kde se v minulosti těžilo olovo, stříbro, zlato a zinek. Ke klenotům architektury starého západu patří zrestaurované budovy opery a soudu z tmavě červených cihel z roku 1880. S ostatními domy uchovávají městu ráz, který mu vtiskla zlatá horečka před stopadesáti lety. Svého času bývala Eureka s devíti tisíci obyvateli druhým největším městem Nevady a rušným místem obchodů, bank, hotelů a salonů. K řetězci zlatokopeckývh měst patří i Austin, který leží dále na západ. Kdysi velikostí předčil i Eureku. Stříbro zde objevil náhodou v roce 1862 úředník dostavníkové služby W. Talbott, když v údolí Reese River Valley hledal zaběhlé koně. Malý kus rudy stačil na to, aby osadu doslova přes noc zaplavily tisíce lidí a během několika týdnů zde vyrostlo velké město. Po záplavách v roce 1874 většina lidí odešla a Austin jen zázrakem unikl osudu „města duchů“. Pár obchodníků s cetkami a dokonale vybavené železářství se pokusí ulehčit peněžence cestovatele. V přátelském ovzduší restaurace Carol's Country Kitchen, která je zároveň i vetešnictvím, si vychutnáme hrnek dobré kávy. V místních salonech pod falešnými štíty dobové uličky Main Street vyprávějí domorodci příběh Reuela Gridleyeho. V dubnu 1864 prohrál sázku a musel pak chodit po městě s pytlem mouky na zádech. Pytel však chytře vydražil ve prospěch veteránů občanské války. Háček byl v tom, že kdokoli pytel koupil, jej zase vrátil zpět do dražby. Gridley postupně objel všechna důležitá důlní města západu a opakovaným prodejem jediného pytle nahromadil 275 tisíc dolarů. Peníze dostali opravdu veteráni – respektive organizace Sanitary Commission. Gridley zemřel v chudobě o dvanáct let později. Jižně od Austinu, v poněkud nepřístupných horách Toiyabe Range, najdeme překvapivě několik kempů a státní park Berlin-Ichthyosaur (silnice 722 a pak SSR 21) s pozůstatky důlního městečka Berlin a kostrou obrovitého mořského ještěra ichtyosaura, jehož oči byly veliké jako kola nákladního vozu.
Cestou vnitrozemím překoná silnice Highway 50 sedm horských průsmyků, z nichž pět leží nad úrovní výšky dvou kilometrů. Vozy se neustále šplhají k hřebenům vysokých pohoří a pak sjíždějí do rozlehlých údolí. Kontrast hor, solných plání a dokonale rovné linky vozovky je nezapomenutelným cestovatelským zážitkem. Jízdu si v těchto chvílích můžeme zpestřit dobrou hudbou nebo trpělivým vyhlížením protijedoucích vozidel. Po hodince vykoukne z vyprahlé polopouště usedlost Cold Springs. Člověk udiveně zavrtí hlavou v představě, komu stojí za to zde žít. Avšak kolem roku 1860 byla tato výspa civilizace vytouženým cílem mnoha mladých mužů sloužících u slavného Pony Expressu.
Částečně opravená stanice expresu ukazuje tvrdé podmínky práce transkontinentálních pošťáků. Úmorné hodiny v koženém sedle, kruté zimy, příšerná vedra a nebezpeční Indiáni. To je stručný výčet nástrah, kterým museli jezdci čelit při doručování zásilek. Jen v Nevadě bylo celkem 21 zastávek, kde si mohli tito poštovní hrdinové odpočinout, vyměnit koně a něco zakousnout. Ovšem tahle mizerná zaprášená stavení neměla často ani střechu a pořádné stěny. A strava byla prý plná pouštní drtě a voda tak alkalická, že se dala pít jen zředěná octem.
Romantika nekonečných rovinek silnice Highway 50 skončí s příjezdem do Fallonu. Lidé městu neřeknou jinak než Top Gun. To proto, že zde sídlí prestižní výcvikové středisko bojových pilotů amerického námořnictva Fallon Naval Air Station. Tuhle školu proslavil v osmdesátých letech hlavně bezduchý trhák Top Gun s tehdy ještě nepříliš známou hereckou hvězdou Tomem Cruisem.
Reno: nepovedený bratříček Las Vegas
Na místě, kde lidé nyní utrácejí stovky a tisíce dolarů v naději, že zbohatnou, stával dříve říční brod Lake's Crossing. Rušno začalo být v šedesátých letech 19. století, kdy zde kopáči Pat McLaughlin a Peter O'Reilly objevili zlatou žílu. V patách jim byl horník Henry Comstock, který využil zmatků v pozemkových knihách a jednoduše si bonanzu přisvojil. Výnosné doly Comstock Lodge odstartovaly éru prosperity městečka a vlastně i Nevady. Když zde o deset let později zahoukala první lokomotiva, přejmenovali radní Comstock na Reno - po hrdinovi občanské války generálu Jesse Lee Renovi. Podnikavá radnice se činila a díky velmi uvolněným zákonům zamířily do Rena davy nešťastníků, aby v rozvodovém ráji, ukončili nepovedená manželství. Puritánští ochránci dobrých mravů z východního pobřeží volali po křížové výpravě, ale s rozvodovou politikou Rena a povolenou prostitucí nehnuli ani o coul. V roce 1931 zlegalizovala Nevada hazardní hry a město se vydalo cestou organizovaného gamblingu. Výhodná poloha nedaleko oblíbeného jezera Lake Tahoe z něj učinila spádovou oblast pro řadu Kaliforňanů. Vysoké budovy kasin, laciný alkohol a cinkot mincí v automatech jasně svědčí o tom, co nyní město živí. Bez pardonu ale platí, že věhlasu a lesku Las Vegas nikdy Reno nedorostlo. Proč? Tak nejprve, s desátou večer jakoby skončili všichni kuchaři a s nimi i restaurace. Kručení v žaludku neukojí ani návštěva jindy podbízivých fastfoodových restaurací, neboť i ty s desátou zavírají. Obyčejných hospod s točeným pivem je zde jako šafránu. Většinou jsou narvané směskou rozpálených turistů v šortkách a polobotkách zdobených svítivým lemem bílých podkolenek. Kolem nich krouží prostitutky s rozevřeným chřípím ve vidině snadného hodinového výdělku. Nezbývá, než zajít do kasin podél ulice Virginia. Ale ani ty si nevedou lépe. Ošlapané koberce, otlučené zdi, personál jakoby přešlý silným mrazem či věkem. Vyšeptané blondýnky vzbuzují vyložený hnus. Špeky v minisukních a vrstvy make-upu jsou patrně šity na míru bohatším důchodcům či ovdovělým farmářům. Ani ve dne město nepřekvapí. Rychlejší turista zvládne centrum za půl hodinky, aniž by riskoval, že něco vynechá. Za zmínku stojí fungující železnice procházející středem města a tunely skrze kasina. Nakonec, vyjma levného alkoholu a bydlení nemá Reno, co nabídnout.
Hotely/motely: ESO travel, 233 377 711, ubytovani@esotravel.cz
Kemp: KOA – Reno, 2500 E 2nd Street, tel: 888-562-5698, cena: $16-20/stan
Jezera Lake Tahoe a Donner Lake
Pouhých 70 kilometrů jihozápadně od Rena leží ve východních svazích pohoří Sierra Nevada na hranici Nevady a Kalifornie jedno z nejvýše položených, nejčistších a nejchladnějších jezer na světě – Lake Tahoe (silnice č. 395 a 50). Jezero hluboké tři sta metrů obklopují hluboké lesy a žulové skály tak, že vypadá jako obrovský poloprázdný lavor. V létě je oblíbeným cílem rekreantů z Kalifornie, Nevady a vůbec celých Spojených států. Lidé sem jezdí kvůli slunění, plážovému volejbalu a neomezeným možnostem vysokohorské turistiky a jízdy na kolech. Také kvůli kasinům, které lákavě cinkají v osadách podél východního čili nevadského břehu jezera, kde jsou také lacinější motely. V zimě zapadají svahy v okolí jezera metry sněhu a oblast se promění v jedno z nejpřednějších středisek alpského lyžování v USA. Kvalitou sjezdovek, sněhu a počtem vleků se vyrovná kolorádským a utažským areálům. Nejoblíbenější jsou střediska Squaw Valley USA, kde se konaly roce 1960 Zimní olympijské hry, Heavenly a také Homewood. Na západním břehu najdeme řadu státních parků s kempy.
U jezera Donner Lake poblíž městečka Truckee severně od Lake Tahoe zaskočila v roce 1846 skupinu osmdesáti sedmi osadníků - tzv. Donner Party - mířících do Kalifornie krutá zima a přívaly sněhu. Po několika měsících útrap v provizorním táboru polovička pionýrů zemřela. Záchranný tým na místě zjistil, že hladovějící lidé přežili i díky jedení masa zmrzlých druhů. O téhle tragické události se dozvíme více v malém muzeu Emigrant Trail Museum (denně: 10-16 hod, $5)
Víza do USA
Důležité kontakty
Praktické informace
Peníze a hotovost
Plánujeme cestu
